zmrdi-vohnouti

Na Čunkově úplatkářské kauze (ze které se sice zatím vylhává, ale je to jen otázka času) je vidět jedna zásadní věc: málokterý český politik, a možná i žádný, je čistý. Většina je jich zahnojených až po uši.

Že jsou naši politikové velice vykutálená rodinka jsem věděl, ale že jsou mezi nimi takoví truhlíci, že berou okatě úplatky jako zřejmě Čunek, ne. Myslel jsem, že když nepřemýšlí u spousty zákonů, tak alespoň u té černé práce použijí hlavu. A ono ejhle, nejde to ani v jednom směru.

Pro mě osobně je Čunkův scénář už evergreen. Politik se z černočerné tmy prosadí do čela české politiky a je jen otázkou jak dlouho, resp. jak krátce, potrvá jeho rivalům vytažení nějaké levárny, jenž se dopustil jako relativně neznámý politik. Stihlo to mimo jiné všechny poslední premiéry: Grosse, Paroubka i Topolánka. 

Ale ruku na srdce: je to lákavé. Jako vysoký komunální politik má člověk vhodné a bezpečné prostředí. Rozděluje zakázky a výběrová řízení lze obejít jako cokoliv jiného. Majitelé "soutěžících" firem jsou milionáři. Politik se jim chce vyrovnat, přece jen jen to hravý a soutěživý člověk. Milionář nabídne balík a stačí jediné: ukázat prstem na jeho firmu mezi třeba pěti uchazeči. Vždycky lze uvést nějaké důvody, proč zvolili právě je.

Dnes již vím, že pravděpodobnost odhalení podobného zločinu je minimální. Kdyby nebyl Čunek hňup, co se tím ještě chlubí, a držel jazyk za zuby, na nic by se nepřišlo. Vždyť je to případ z roku 2002 a nebýt obvinění ze sexuálního obtěžování, které určitě "nemá" nic společného s hvězdnou a rychlou kariérou předsedy KDU-ČSL, měl by půl meloše navěky v kapse. 

Ono je to snadné: dokud se budou lidé ke jmění dostávat jinak než znalostmi, snahou po úspěchu a dříčem v práci, bude to stále stejná písnička.

Je snadné závidět a ještě snadnější podvádět. Tak proč studovat či jít cílevědomě od nejnižší pozice nahoru, když to jde pěkně bokem – zkratkou?

Doba okupace vražedníkem Adolfem Hitlerem je šedesát let za námi a tedy i chvilkové ježdění vlevo. Do britského azilu od "práce" v Česku emigrovalo jen pár cikánů, tím to také nebude. Přemýšlím nad tím, proč stále spousta lidí využívá na chodnících levého pruhu.

Při troše tolerance by se dalo říct, že lidé chodí středem, což je snad ještě horší než vlevo, protože to nejdou obejít ani z jedné strany. Na českých dálnících se již levý pruh začíná využívat pro rychlejší provoz, bohužel při pěší dopravě to tak zatím není.

Dle mého názoru se všobecně pravý pruh, pokud není udáno jinak, využívá pro pomalejší rychlost dopravy, tedy i chůze na chodnících. Čím více vlevo jdu, tím rychlejší jsem. Teoreticky by nejlevější část měli používat sprinteři, trošku pravěji od nich běžci na delší tratě :-) Nikoliv v Čecholandu.

V Czesku tomu tak není. Pokud jdu v Plzni na nádraží vyskytující se lidé v protisměru ve dvou kategoriích:

1. Důchodci

Ti využívají pravou část, levou i střed. Často dvě tašky, to znamená, že nejdou obejít, pokud má člověk tu smůlu, že jde za nimi. Ti se vyskytují většinou v exemplářích s rychlostí cca dvakrát menší než průměrné batole ve věku jednoho roku.

Na důchodcích je zajímavá, že se často vyskytují ve skupinách. To člověk nemá šanci vůbec. Pokud jde nebožák v protisměru, lze ještě použít hru ramenem, kdy protiháče tlačí, čímž si prodírá vlastní pruh vpravo, na který má své právo.

Potíž přichází v momentě, kdy má člověk předejít skupinu důchodců na limitovaném úseku pomocí nějakých mantinelů, tak jak je to pod mostem u plzeňského nádraží. To se z nebožáka stává neboštík. Je to jako s kamiony: pokud neutvoří mezery, není možné je předjet.

Tašky tvoří často jednu třetinu pruhu a nelze obejít zleva a zprava. Nastává tak neřešitelná situace, kde je nutné vyčkat a jít tak, že vás předchází i nehybné předměty, což stojí nervy. Ne každý je má.

2. Spěchající lidé

Tento prvek pěšího provozu se vyskytuje poměrně často ráno, to důchodci ještě spí a prostí lidé míří do práce, a odpoledne po čtvrté hodině. To důchodci zase spí a lidé zase putují z práce zpět.

Spěchající lidé využívají levého chodeckého pruhu k předejítí pomalejších. Díky vlastnímu pocitu, že cesta z práce, kde plní svoji pětiletku, je důležitější než cokoliv jiného, často brázdí opačné pruhy hlava nehlava, ikdyž je v jejich bezprostřední blízkosti osoba jdoucí proti nim.

Často jdou nevědomky do střetu a to se cení, přátelé.

Jak se bránit?

1. Huráá, trénink

Pro hráče kolektivních sportů jako je hokej, lacross či florbal, je toto vítaná konfrontace tréninkového charakteru. V těchto sportech je nutné hrát, hrát a ještě jednou hrát. Pokud máte možnost hry do těla i během cesty do práce či skoly rostete ve sportu tam, kde jiní stagnují.

2. Tady štěkám já!

Ano, pitbull na vodítku před majitelem dokáže jisto jistě zabránit konfrontaci mezi civilistou jdoucím správně vpravo a neplechou, co jde v protisměru. Má funkci takového rozhrnovacího pluhu lidí.

Tato metoda je však morálně nepřípustná neb dochází ke ztrátě na lidských životech. Ale koho by zajímala morálka? Vlakem stejně jezdí jen voliči ČSSD a KSČM, tedy často vohnouti – ti od ODS jezdí v bavorácích z neplacených daní – kteří žádnou nemají.

Je to k nevíře, ale i chození je kumšt. Přestože to majitelé automobilů neradi slyší, tak chodecká situace je často daleko závažnější než ta silniční. Je totiž narozdíl od té dvoustopé neřízená a to je ta potíž. Na blba narazíš všude.

Čím jsou mobily chytřejší a teenageři drzejší, dle svých vrstevníků ve všech amerických filmech, přibývá náctiletých výrostků, kteří nemají často ani občanky, leč nechávají vyhrávat svoje telefonní zařízení na plný reproduktor ve vozech městské hromadné dopravy či již tak schátralých vozech Českých drah nějakou sakra dobrou gangsta muzikou černých raperů.

Vznik tohoto fenoménu mají dle mé vlastní studie na svědomí kočovní cikání. Ti totiž již dávno okupili naše ulice. A když se někde za bílého dne zpívá, jsou to oni. Mládež se jim zřejmě snaží vyrovnat. Jelikož naši černí a většinou nepracující občané mají talent pro zpěv, což Češi dle soutěže Česko hledá superstár rozhodně nemájí, jde na paškál nová mobilní technika.

Kdyby autor pseudokomprimace MP3 věděl, že se bude používat zrovna tady, zřejmě by se na svém prosedělém křesle u PC pěkně otáčel. V názvu jsem užil zajímavé slovo. "Empétrojka".

Drtivá většina užvatelů tímto slovem označuje MP3 přehrávač a mě vlasy vstávají hrůzou. Je to stejný nesmysl, jako kdyby se přehrávač videokazet jmenovat obrazovka, protože ta videokazeta obsahuje obraz – zvuk pro tento případ pomineme. Stejné je to u přehrávače audiokazet, ty by se dle tohoto názvosloví měly jmenovat zvukovka. Naštěstí do toho tenkrát nemohli mluvit techničtí analfabeti .

Zajímalo by mě, zda takový pubertální výrostek neporušuje reprodukcí své černé muziky, která mimochodem často obsahuje rasistické výroky i na bíle, což samozřejmě těžko onen přehrávající ví, některý ze zákonů o věřejném pořádku. Ono je totiž velice těžké, když má člověk užít MHD k půlhodinové cestě v lepším případě, či v horším tříhodinové cestě vlakem, sdílet prostor s těmito teenagery a jejich při vší dobrotě otřesnou muzikou. Soustředit se opravdu nelze, číst s těží a James Bond na notebooku se zvukem přehlušovaným zabijáckými výhružkami puberťákova mobilu také není zrovna nejlepší.

Zřejmě bude nejlepší v dalším případě sestkání s tímto přírodním úkazem realizovat slova jedné písně milé, optimistické a velice přívětivé kapely Debustrol: "Sraž ho, zab ho, sejmi ho!" :)

Stala se zajímavá, leč ne netradiční, věc: s klesajícím teploměrem přibývá inteligentů, kteří chtějí sdílet teplo domova s kupou kriminálníků ve vězení. V článku na idnesu je uvedeno, že rusky mluvící muž napadl policisty s cílem dostat se do vězení. Naštěstí se nejednalo o řadové policisty, leč cvičené, kteří ho náležitě ztrestali a paradoxně nevzali do vazby. Takže zřejmě trávil další noc na Hlavním nádraží v Praze či na některé přilehlé lavičce.

Tento případ je celkem zajímavý. Lidská touha nic nedělat, nestarat se o svoje finance, dospěla až tak daleko, že lidé budou dobrovolně trávit život za katrem, jen aby nemuseli hnout prstem. Sociální stát nám připravil další třešničku na dortu. Za pár let by mohlo být vězení příjemným spestřením života, tak jako dovolená v Maroku.

Bude zajímavé sledovat, jak se Policie k celé věci postaví. Nemá totiž moc na výběr, ať zvolí cokoliv, nebude to pro ně dobré.

Když totiž podobné vohnouty pošle za útok do vězení, budou se tyto útoky množit, a naše daně půjdou na obživu těchto lidí za mřížemi. Místo práce budou trávit čas v teplu a bez problémů.

Naopak, pokud policisté do vězení Rusa nepošlou, ukazují tím, že napadnutí policisty není nijak extra závažný čin proti zákonu. Nakonec by si tím mohli strážci zákona podepsat ortel sami nad sebou, protože příští útok by nemusel být pouhý naivní útok pěstmi, ale pořádná rána tyčí do hlavy, abych se tam sakra opravdu dostal, když to Ferovi ranou do břicha minulý týden nevyšlo.

Ideální stav by byl ten, který by vohnouta za lehký útok poslal na několik stovek hodin zametat ulice v rámci alternativních trestů. Bohužel to stále neřeší horší útoky zimou hnaných bezdomovců.

Je to tři či čtyři roky, co jsem si domů ve Velkém Oseku pořídili internet pomocí WiFi připojení od společnosti polabsky.net – bezdrátový internet. Na začátku bylo vše v plenkách. Přestože zákazník zaplatil přes sedm tisíc – za anténu, přijímač, switch a potřebnou kabeláž, internet dlouhé dny nefungoval.

V prvopočátcích se to muselo omluvit. Učený z nebe nespadl a provider se musel naučit základní postupy, protože se v žádném případě nejednalo o odborníka – spíše naopak, začátečníka. Jenže v Labi se přelily desítky krychlových kilometrů vody a obraz funkčnosti je stejný, resp. horší.

Internet od začátku fungoval tragicky. Na vině nebylo špatné spojení našeho přijímače s dalším bodem na trase – základní školou. To ukázala jasně měření, statistiky pingů a pathpingů. Chyba byla prokazatelně na straně provozovatele.

Všechno fungovalo na principu

Já: Dobrý den, nejde mi internet. Bod na škole má ping 2ms, další body už ale nejdou.
On: To není možné, před chvílí jsem se tam připojoval.
Já: Mě to prostě nejde. Jak říkám: ping na školu 2ms, dál to neběží, zkuste se na to podívat.
On: Mě to zase běží, chyba je u vás. Dokonce tam bylo připojeno před chvílí deset lidí, to není možné. Podívám se na to ještě jednou.
Já: Tak děkuju, nashle.

Po hodině se internet rozběhl v plné rychlosti, přestože kupříkladu předchozí čtyři dny běžel tak, že šlo stáhnout stránky cca do 10kb velikosti. IDnes , zive.cz či můj vlastní web byly utopií.

Polabský.net nám, resp. mě, otevřeně a záměrně lhal, nedodržoval smluvené podmínky a presentoval se typickým "podnikatelským" chováním – mlžení, křiváctví, svádění věcí na zákazníka, prostě klasika.

Uběhly ty tři či ctyři roky, firma byla zřejmě prodána a já si říkám zlatý původní majitel. Ač to nebyl schopný IT člověk, alespoň odpovídal na emaily či sms.

V současné době běží internet v mé domovině tragicky nejen o víkendech, ale 80% času a to od prázdnin. Naštěstí doufáme, že brzy přijde lepší poskytovatel, vše je v jednání. Na info email jsem psal férový dotaz, kde jsem popsal, že to nechodí, co to dělá, jak jsem to měřil, a požádal firmu o nápravu skutečnosti.

Dodnes, myslím že po dvou měsících, firma mlčí. Kdyby alespoň mlčela a napravila své trapně neběžící připojení. Toho jsme se nedočkali, naopak se neděje vůbec nic.

Dnes se mi podařilo připojit na ICQ celkově na cca deset minut. IDnes trval asi minut pět. Když jsem se ráno připojoval na rychlou a nenáročnou HockeyArenu, čekal jsem hodně přes šedesát vteřin. Co k tomu dodat?

Při mém odchodu na vlak před šestou se internet zrychlil, asi dvojnásobně, takže úvodní stránku iDnes.cz si prohlédnete v luxusním čase skoro tří minut.

Doufám, že od jiného providera dostaneme malý vánoční dárek v podobě použitelnějšího spojení, protože polabský.net bych nedoporučil ani vlastnímu nepříteli, protože bych mu nemohl poslat ani výhružný email. Vyvarujte se ho!

Narazil jsem na zajímavou věc. Ačkoliv jsem se domníval, že vohnouti jsou dobře organizovaná skupinka nepracujích (spolu)občanů drtivé většině nižších pracovních pozic, ku mému překvapení lze na vohnouty rozkastovat na skoro všechny úrovně vzdělání, společenského či skupinového postavení.

Začínám mít pocit, že vohnoutem se člověk už narodí. Velikost  či míra vzdělání pak určuje jen to, zda do skupiny vohnoutů zapadne v globálním či v jen lokálním měřítku. Jenže to se vyplatí – tedy: nic nedělat.

Stejně tak, jako dobrý druholigový hráč fotbalu je ve třetí lize za hvězdu a makáče, v první lize je špatný a pomalý. Záleží pouze na něm, tedy na faktoru vohnoutství, zda se bude spíše snažit či spíše poflakovat a alibisticky tvrdit, že na to nikdy neměl či že měl špatné, ty ne-pravé, rodiče.

Jsem si jist, že skupina vohnoutů bude volit třetí ligu. Budou za hvězdy. Naopak lidé, pro které je většina věcí v životě čelendž, by volili ligu první. A právě tady jsem narazil na to, proč o tom píšu.

Vohnout se dle mých posledních poznatků může maskovat a to zcela přirozeně tím, že se úzce vyprofiluje. Všechno jde mimo něj, protože skoro všemu nerozumí. Naopak je takový pseudo-mistr v dané společenské skupině pro dané problémy.

Celkem cokoliv lze totiž s dostatečným množstvím vlastních znalostí prohlásit za potřebné – abych nemluvil nabubřelým jazykem: pokud víte jak na to, lze obhájit i neuvěřitelně dlouhý čas na jednoduché věci. Stačí vědět proč, jak a co.

Proč se stát vohnoutem?

Není nic snadnějšího než se stát vohnoutem. Tu a tam ukojit své potřeby nebýt úplně poslední, ale jinak projít zcela netknut životem. Ono je to totiž velice lákavé. Ale i vohnout musí pracovat – především na svém projevu, nechce být totiž odhalen.

Proto jsem sestavil žebříček věcí, co, jak a proč, je to taková motivace, být či nebýt .

1. Kdo nic nedělá, nic nezkazí

Jaké heslo se hodí více? Žádné. Každý člověk dle míry svého smyslu pro životní čelendže buď něco dělá, nebo nedělá nic. Ten kdo nedělá nic, nedozná žádných životních naplnění, skvělých pocitů a poznání.

Jenže člověk, který nic nedělá, nedozná nebezpečných zranění při sportu, sežrání krokodýlem nebo zmlácení fotbalovým fanouškem.

2. Kdo nic nedělá, nic neumí

Kdo nic nedělá, tak také nic neumí. Při všeobecném povědomosti jedincovy neschopnosti či neumětele je pravděpodobnost začlenění do nějakého úkolu drtivě malá. Vohnout tak může být jen s těží vrhnut do činnosti, která by se mu nemusela zamlouvat – on ji neumí.

3. Proč já?

Pokud už je dotyčný vohnout vyjímečně usvědčen z nějaké schopnosti, lze nalézt jen pramálo důvodů, proč by to měl udělat on a ne někdo jiný.

Bránit se zuby nehty. 

4. Chválení

V případě, že bod 3 selže, není nic snadnějšího než zalichotit. Zodpovědnější, lepší, vhodnější, zkušenější, to jsou ta slova, která lze vmést komukoliv, ten bude dojat a pravděpodobně zareaguje promtně se sluncem v duši.

V okruhu vohnoutových známých vypadá jako chytrý, pokorný a kajícný člověk.

5. Klidné spodní vstvy

Pokud nejsou kritéria úspěšnosti předem definována, lze proplouvat celkem snadno čímkoliv a kdekoliv. Velice jednoduše lze uvést vlastní pověst do takového stavu, že výkony jsou to poslední, co se od vohnouta očekává.

Cílem snahy je nedělat už vůbc nic, být zařazen vespod, což ovšem nemusí znamenat až tak špatné postavení. 

6. Vlastní liga

Ideálním stavem je mít soupeře – ještě většího ňoumu. Volba musí pochopitelně padnout, a vsadím mercedes f nejlepší palbě, že padne, na větší trosku než je sám pan Vohnout.

Je vhodné svoje výsledky stále srovnávat s někým, kdo je ještě horší. To jde vždycky a vždycky vyjde dotyčný jako vítěz. Byl jsem póvl, čtvrtořadý, vyšvihnul jsem se, teď jsem už druhořadý.

7. Uctivé a slušné chování

Člověk člověka posuzuje podle prvního pohledu a úsudku. Pokud je ten první pohled dobré, vstřícné a uctivé chování, zařadí se do té první, kladné, kategorie. Odhalení vohnouta je opět oddáleno.

Rozdílným pořadím při plnění výše uvedených cílů lze také flexibilně () měnit náhled na osobu samou. Tomu se říká kreativita jedince.

Kretivní jedinec dokáže měnit obraz své osobnosti co hodinu příhodným chováním. Věnuje pak všechnu energii na vedlejší aktivity – všechny ty, krom vlastní práce. Udržet socialismus v chodu také zabralo veškerou hlavní činnost – na tu aktivní už nezbyly prostředky.

Můj dobrý kamarád si zakoupil při příležitosti naší návštěvy pražského letního Czech Open v srpnu 2005 boty Adidas Stabil 5 ve florbalové prodejně Spinflo. Jelikož jsem byl donucen vohnouctvem si tyhle boty koupit také, dále vylíčenou anabázi budu muset absolvovat rovněž, rád napíšu jeho zkušenost, jako by se stala a stane mně.

Po třech měsících tréninkového vytížení (2x týdně) se boty začaly zle rozlepovat, dole na patě. Zřejmě kvůli svačince dělníka, který to měl na starost, nebo zmrdosti manažerů, kteří chtěli ušetřit pár centů na botě a o ošulili hmotu, došlo všechno do okamžiku, že jejich používání je nevhodné. Při prudké změně pohybu boty kloužou, protože spodek nedrží a mizí. Kamarád byl natolik uvědomělý (narozdíl ode mě), že ihned po prvních znacích odlepení malého kousku, se jal boty Adidas Stabil reklamovat, zpět do Prahy do obchodu Spinflo.

Já sám mám doma boty ve variaci On Fire. Po dvou měsících užívání a třech tréninků týdně, jsou boty na vyhození. Díky faktu, uvedenému níže, jsem je nešel zatím reklamovat, zřejmě to nemá cenu, a tak se podrážka při běhaná odtrhváhá a působí to zvláštním efektem, když po tréninku zůstávají v hale kusy boty. Alespoň jsou čím dál tím méně hmotné, čím více člověk nemůže, tím je bota lehčí. Možná je to světový unikát .

Dále je nutné zmínit ještě jeden zásadní fakt, že v našem týmu má tyto boty ještě dalších sedm hráčů, kteří mají naprosto totožný problém, tzn. mohou boty po pár měsících vyhodit. Jejich cena se pohybuje přes dva a půl tisíce korun českých.

Průběh reklamace

Kamarád: brý den, chi reklamovat boty…
Prodavač: hmm, ukažte
P: tak to vám nevezmou … chybí vám kousíček podrážky, to už se nedá reklamovat…
K: nezlobte se, ale to je vada výrobku… se mi odlepila pata a vlivem toho mohlo dojít k nějakému následnému poškození..
P: podívejte se, tohle dělaj každý druhý z téhle série… to se reklamuje, jen když je podrážka kompletní...
K: to mě nezajímá, že to dělaj každý boty v téhle sérii, tohle je vada výrobku a já ho chci reklamovat…
P: je to zbytečné
K: já mám právo to reklamovat..
P: dobře, ale počítejte s tím, že vám to jenom slepí...
K: hmmm super… tak já si sem příjdu znovu až se mi pak rozlepí ...
P: no to můžete, ale maximálně vám je slepí...
K: výborně, já jezdím rád do prahy… rád vám je přinesu i potřetí... a to už mi budete u stejné vady muset vyplatit cash…
P: to si jenom myslíte…
K: no to si sakra myslím…
P: a nechcete si koupit stabily 6, tam se pata neodlepuje? (Cena 2600 pozn. autora)
K: ne, chci reklamovat tuhle botu…
P: hmmm, jak chcete … ale nepočítal bych s tím

Reklamace byla samozřejmě zamítnuta, jak je vidět na dokumentu dole.

Co z toho plyne?

1. Někdo je tu zmrd

Jelikož se boty Adidas Stabil 5 rozlepují v našem týmu opravdu všem a jelikož byly boty koupené v rozličných časových obdobích a obchodech, firma moc dobře ví, ať už ze zkušenosti zákazníků, tak i za zkušenosti vlastní – prodavači jsou zároveň převážně hráči prvoligového Tatranu, že jsou k ničemu, že jsou vadné a že jejich nákup je stejně výhodný, jako nákup kondomu ve Vatikánu.

Firma prodávála (a možná ještě prodává) zboží, o kterém ví, že je závadné, nepoužitelné a zákazníka tím značně poškozuje. Moje boty, které jsem koupil v Plzni v A3, se začaly rozlepovat po druhém (!!) tréninku.

2. Kašlou na zákony

Zákazník má právo reklamovat podobné zboží dva roky po zakoupení, jelikož prodavač bez mučení přiznal, že se to stává prakticky každému. Jestliže tvrdil, že je to polovina, lze se celkem lehce domnívat, že ta druhá polovina prostě nepřijde, protože si boty koupila a nevěří v jejich reklamaci nebo bydlí třeba na Moravě.

Kamarádovi sice neodmítli právo na reklamaci, ale rovnou mu jednoznačně řekli, že tuto vadu mu prostě nevyreklamují, ač je prokazatelně způsobená vadou materiálu.

3. Vlastní zamítnutí reklamace

Vzhledem k výše uvedenému dialogu a níže vloženému dokumentu se lze celkem jednoduše domnívat, že firma zamítla reklamaci, aniž by boty zaslala výrobci či distributorovi. Pod rozhodnutím, které již oznámil prodavač při reklamaci, tedy zamítnutí, je podepsán pan Pekař, český reprezentant a představitel firmy Spinflo.

Nikde není podpis, razítko nebo jméno distributora či výrobce.

Rád jsem nakupoval hokejky, čepele i boty ve Spinflu, ale po této zkušenosti rozhodně nikdo z mých známých tuhle partičku vykutálených lidí podporovat nebude. Inu máme tu obchody jako florbal.com či florbalky.com s nimiž jsou zkušenosti jen kladné!

Rozklad mozků pod náporem hektolitrů vodky probíhá právě teď v Rusku. Na serveru aktualne.cz vyšel článek informující o řádění a vraždění přiblblých pravicových plešatých extremistů v Rusku. Skupina výrostků se jmenuje Format 18, číslo osmnáct prý podle největšího zmrda dějin Adolfa Hitlera.

Google.com nesplnil dvakrát svoji funkci a tak jsem musel chvíli hledat, nakonec jsem homepage tupců našel a stáhnul jedno video, ze kterého jsou následující screenshoty. Davám je sem pouze z toho důvodu, že těmto slovům bez obrázků člověk těžko věří.

Homepage Format 18: http://format18.org/
Videa: http://format18.org/index.php?categoryid=2

Screenshoty z videa #1

Zábavy v životě ubývá, když tu máme relativní demokracii, tak již není možné hrdinně komentovat u piva politiku, protože ji ostatně každý může dělat sám, entertaineru Novotnému dochází dech a pan Kraus je jen v pátek večer. Na kino zase nejsou peníze. Co teď?

Zábavní průmysl začíná přebírat fronta, od které bychom to nejméně čekali: páni politici. V sobotu hladinu celorepublikového obveselení zvýšil sociální (demokratický?) poslanec Antonín Sýkora, svým požadavkem na poslanecké odchodné ve výši dvaceti milionů. Mám rád vtipy, hodně je čtu, ale tohle je asi ten nejlepší za posledních několik měsíců. Poráží možná i ten síťařský! Moc a moc jsem se nasmál.

Řekl bych, že jsem pana poslance Sýkoru prokouknul . Nedávno totiž na idnes.cz vyšel článek, který mluvil o podivení politiků nad cenami v České republice, potom, co jsou vyhozeni z politiky. Hlavním řečníkem tohoto článku byl zkrachovalý předseda Standa Gross. Poslancova iniciativa tak paroduje tento článek, lépe řečeno na něj navazuje.

Celý požadavek vtipně překračuje stíny Grossova rozhovoru, spíše ho ještě rozšiřuje. Sýkora chtěl zábavně ukázat, že je to celé jedna velká taškařice a tak do ohně přilil ještě další trošku vtipného oleje, aby jsme se mohli ještě o něco více smát.

Panu poslanci Sýkorovi se to náramně povedlo, já jsem se moc bavil a děkuji mu za to z celého srdce ... nebo to myslel vážně?

Ihned se mi vybavil tento, teď již legendární, pseudo-text jedné z písniček skupiny Debustrol, když jsem si četl tuto příhodu. Ve včerejším hokejovém zápase, resp. derby, mezi celky Olomóce a Prostějova došlo k na první pohled zavženíhodné, avšak logické, situaci, když hráč napadl sprostě nadávajícího diváka. Novináři se o tom rozpovídali celkem pěkně na idnes.cz v článku zde .

Příběh o pivních vohnoutech a agresivitě

Běžela jedna z posledních minut vypjatého zápasu, kde nikdo nikomu nic nedaroval, a jeden z hostí šel sedět na trestnou lavici za faul. Jeho tým tou dobou prohrával v zápase o dvě branky a při plném počtu mohl několik závěrečných minut bojovat alespoň o dělbu bodů.

Agresivita vyloučeného byla, díky dvougólovému manku, již sama o sobě trošku zvýšená. Všichní známe české sudí a pokud připočteme fakt, že v nižších ligách se píská často až okatě pro domácí týmy, lze jednoduše spekulovat, že hříšník Fojtík šel sedět a běžný zákrok – ale to je pouze doměnka zíkaná mnohačetnou návštěvou hokejových zápasů.

Každý si dokáže představit vypěněnost jedenadvacetiletého hráče. V tom se při vstupu na trestnou lavici z hlediště vynoří pivní vohnout. Ten, který po deseti kouskách hodnotí v nedaleké putice "svůj" tým nad skenkou zlatavého moku, ten, který má o pár desítek kil více a po vyšlapání pěti schodů funí ještě celé dopoledne, se chtěl skrýt za anonymitu davu.

Jenže již tak podrážděný prostějovák se nedal a pivního vohnouta vyřídil prací holí takovou, jakou nedisponuje ani Pavel Kubina při své tradiční řezničině před vlastní brankou.

Profesionálové – ano, ale ne bez hranic

Po tomto činu se jali všichni tohoto hráče odsoudit. Jednak dostane sám pokutu, půjde před disciplinárku, ta ho exemplárně potrestá, týmu se kontumuje utkání. Za další bude stát proti obžalobě za ublížení na zdraví, a našla by se ještě asi spousta dalších věcí, které toto hráčovo korektní zadostiučinění způsobí.

Nejvíce se mi líbí, že takovéto věci odsuzují lidé, kteří nikdy nic nehráli, ale do všeho kecají. Můj názor není zrovna jednotný, lze k tomu přistoupit z několik stran.

Ano, Fojtík měl zachovat čistou hlavu, a diváka pokropit vodou, ale tohle by jen zvýšilo šílenost fanoušků. První problém vidím v dosti tenké hranici profesionality. Každý z těchto hráčů je za svoje výkony placen. Všichni, kdož začali láteřit, nechť se zamyslí nad následující věcí:

Jdete po ulici a někdo Vám začne nadávat do zmrdů, č*ráků a kokotů. Přejdete ho a půjde spokojeně dál? Ne! Půjdete si to vyřídit. Ovšem přesně takto se zachoval hráč i v tomto případě.

Jediný rozdíl spatřuji v tom, že celá scéna se odehrála na stadionu, ne na ulici.

Stejně tak je tu druhý problém. Nikdo neplatí hráče za to, že se z nich stanou opice, které musí snést spousty tun nadávek fanatických fanoušků protivníka, kteří by v hledišti nejraději všechny soupeřovi hráče postříleli – jen kdyby to bylo trochu legální.

Většina těchto lidí se ale podobných věcí bojí a proto se v anonymitě davu sem tam odváží hodit nějaký ten odpadek na hrací plochu či zařvat na rozhodčího, že je mrkev .

Na tento čin je neúměrně těžké pohlížet z klidu a tepla domova, když všechno vzniklo během zlomků vteřin na vohnoutův-divákův popud. Břídil a iniciátor nadávkové akce, se nejdříve pokusil o pár sprostých slov a poté byl naprosto po zásluze odměněn nakládačkou na kterou dlouho nezapomene. Kéž by šly řešit i některé nesportovní problémy podobnou cestou!