MS ve fotbale: proč bychom se snažili, když nám rozhodčí fauly dal?

Vypracované tělo urostlého třicátníka opřekot sprintuje. V jednu chvílí lstivým pohledem odměřuje vzdálenost od cíle a hned další zkouší uspět – podvodem. To totiž nikým neatakován neopakovatelným způsobem vyskakuje, ruce rozhazuje, tak jako by chtěl nadeběhnout děvčeti v romantické komedii, a se všeříkajícím řevem zaříznutého selete se klátí k zemi.

Ovšem za chvilinku zase uhání opřekot na stranu druhou. Inu, zkusit to musel!

Mistrovství světa ve fotbale ještě neskončilo a dvě věci jsou už jasné. Naše skvadra azůra skončila smolně a Karel tak sehrál nejspíš poslední zápasy zareprezentaci. A druhá je podstatně horší: někteří fotbalisté jsou paničky s rozeným šestým smyslem pro bolest a divadlo.

Hodiny divadla již v přípravkách

Po shlédnutí několika zápasů fotbalového MS jsem si jist, že většina fotbalových rofesionálů by se ve slavném Hollywoodu uživila stejně tak dobře jako na zelených trávnících. Tito hráči totiž mají vrozený talent pro herectví a po celých devadesát minut ho neskrývají.

Nedivil bych se tedy, kdyby se již v přípravkách mrňavých špuntů věnovala hodina týdně nějakému sezení s profesionálním hercem. Potom, co by jim pan trenér vysvětlil podstatu profesionálního fotbalu, kterou je v současné době krédo "stačí šikovně padnout", mohl by tento šik z národního předvést několik kousků, aby se mladící lépe prosedili v této tvrdé a nelítostivé hře.

Fotbaloví uplakánci

Často jsem vzpomínal na slova lidí, jenž ještě dávno tvrdili, že fotbal je sport tvrdý. Ano, na Ostrovech (v Anglii) nejspíše ano. Sparťan Řepka je toho příkladem. Doslova výbuch smíchu ve mě vyvolala situace ze zápasu z minulého týdne. Jeden z útočníků obhodil obránce, který ho ve sprintérském souboji doběhl a ramenem řádně vyškolil.

Ovšem žádná brutalita, férový a normální zákrok. Potom, co útočník spadnuvší a zem, s rozhozenýma rukama a slzou v oku, vstal, jal se sundat chránič na své levé noze a šel pomezního poučit o tom, že má na noze bouli. 

Tento hráč s uplakaným obličejem a lítostivým výrazem několik sekund obíhal pomezního sudího a vysvětloval mu svoji situaci. Soucítim jsem s ním. Spíš jsem čekal, žesoudce vyndá příborový nůž a bude se snažit toto smrtelné zranění vyřešit tradičním českým způsobem: zatlačním zpět.

Fotbal jako soud

Fotbal podle mého názoru stále více a více inklinuje k systému, kterým fungují české soudy. Jsou tu dvě strany, žalující a žalovaní, ve fotbale jsou to oba soupeři. Potom tu máme určité hřiště, což může být soud, diváky stejně tam taktéž.

Na závěr chybí soudce – sudí, jenž se snaží rozhodnout spor – zápas. Obě strany bojují jako právníci. To znamená lidé, kteří se většinou nezastaví před ničím a je jim jedno, zda vyhrají čestně či ne.

Důvodem těchto poměrů je samozřejmě komerce ve sportu. Miliardy, jenž se rozdají v Lize mistrů a ještě mnohem více na Mistroství světa, musí nutně člověka velice rychle nasunout na dráhu, kde sport není férovou zábavou, ale naprosto komerční záležitostí, pomocí které mohu sebe a svoji rodinu uvrhnout do bohatství.

A proto moc krásných zápasů prostě nevidíme.