Historie národa, aneb sejdou z očí, sejdou z mysli.

(12.12.2007)
V zájmu stran vládní koalice, tedy ODS, Zelených a lidovců, se vláda Mirka Topolánka chystá v nadcházejícím novém roce vyslat přes 500 českých vojáků do bojů, které vedou Američané a vojska NATO v Afghánistánu.

Jen několik měsíců prý také zbývá do sjednání smlouvy o zřízení občany odmítané vojenské základny Národní raketové obrany Spojených států (National Missile Defense) v České republice. Výdaje na vojenské akce v zahraničí mají v roce 2008 dosáhnout výše několika miliard korun. Do těchto válečných záměrů koaliční vlády teď jaksi nepatřičně přicházejí zprávy o tom, že vláda Spojených států opět svým slepě kolaborujícím spojencům k povzbuzení jejich bojové morálky lhala.

Za prvé Afghánistán, největší světový producent opia, pod vojenskou péčí USA a vojsk NATO podle informací OSN znovu výrazně zvýšil produkci a export drog. Současně zde za poslední rok této péče neklesla chudoba, ale zato významně vzrostly počty obětí bojů a teroru. Vysoké počty těchto obětí mají na svědomí jak místní ozbrojenci, tak i teroristický, ženevským konvencím odporující způsob boje ze strany Američanů, který potažmo vyvolává odpor obyvatelstva a oživuje sympatie k Tálibánu. Za druhé tajné služby USA konečně přiznaly, že G. Bush lže o nebezpečí jaderné války ze strany Íránu, přestože Írán prokazatelně zastavil snahy o získání těchto zbraní už před čtyřmi lety.

Ani zkušenosti s militarismem vlády USA a s jeho katastrofálními důsledky v Afghánistánu a Iráku, ani zkušenost s opakovanými podvody spojenců ze strany vlády G. Bushe nevedou ODS, stranu Zelených a KDU-ČSL k přehodnocení plánů na dobrodružné vojenské expedice do Asie a na zřízení cizí radarové základny v Brdech. Předseda vlády Topolánek i ministr Schwarzenberg už ohlásili, že ani usvědčení spojence ze lži, ani fakt, že Írán není hrozbou, kterou se zaklínali, je od zvacích jednání a úmyslu zřídit v republice opěrný bod hvězdných válek neodvrátí. Přitom právě zkušenost posledních pěti, šesti let s preventivními americkými útoky a okupacemi a s vytvářením nových napětí v Evropě je víc než výmluvná. Česká veřejnost tuto zkušenost reflektuje a na rozdíl od předsedy vlády a ministra zahraničí uvažuje velmi racionálně.

Občané poměrně dobře vnímají, že deklarované cíle militaristické politiky G. Bushe i jemu zcela podřízených vlád, takových, jako jsou ty české, jsou jedna věc a skutečné cíle a záměry věc druhá. Rozhodující jsou pak pro ně výsledky. A ty svědčí o tom, že militaristická řešení mezinárodních problémů jsou zpravidla ta nejhorší z možných. Samozřejmě, že tíhu následků takových neefektivních a často zcela barbarských řešení, která jdou až za hranice mezinárodního práva a sklouzávají k válečným zločinům, nesou především nevinní. Producentům zbraní, jistým finančním skupinám a politickým uskupením militaristické koncepty stále ještě mohou přinášet ekonomické a politické zisky. Platí to pro uskupení spojená s politickými špičkami republikánů, ale určitým dílem i demokratů ve Spojených státech, kde politika vyvolávání atmosféry ohrožení umožňuje vést úspěšně volební kampaně a zastrašovat a omezovat občany, média a politické oponenty. Platí to i pro české takzvané elity ODS, lidovců, ale i ČSSD a Zelených, které si vysluhují přízeň a podporu ze zahraničí a využívají proválečné agitace maskované hesly nutné obrany a boje proti teroru k vlastním stranickým politickým zájmům.

Jde to až do té roviny, kdy konkrétní osoby z takzvané politické reprezentace přestávají hájit zájmy republiky a budují vlastní osobní kariéry vázané na přízeň politické reprezentace USA, NATO a dalších. Racionální posouzení rizik české spoluúčasti a spoluodpovědnosti za důsledky vojenských expanzí USA a NATO včetně rizika eskalace napětí a teroru v Evropě i jinde jde obvykle stranou.

Když Spojené státy a Velká Británie zaútočily na Irák pod záminkou, že se zde vyvíjejí a vyrábějí zbraně hromadného ničení včetně biologických, sotva si někdo dokázal představit, k jakým ten válečný podnik dojde koncům. Dnes už se lidské oběti počítají na statisíce, uprchlíků ze země je přes dva miliony a Irák se stal v důsledku války a americko- britské okupace novým ohniskem teroru a násilí v arabském světě. Vláda sociálního demokrata Vladimíra Špidly svého času americko-britský útok na Irák horlivě podpořila přímo i nepřímo. Tehdejší lidovecký ministr zahraničí C. Svoboda bez mandátu parlamentu oznamoval, že Česká republika je součástí válečné koalice. Ministr obrany a dneska už jen poradce současného předsedy ČSSD J. Tvrdík tenkrát dokonce v Poslanecké sněmovně po vzoru amerického ministra obrany mával jakousi ampulí a naznačoval blízké nebezpečí anthraxového útoku. Dnes už sice i díky postavení v opozici vystřízlivěli z původního proválečného opojení mnozí sociální demokraté, současná koalice v čele s ODS ale přebírá štafetový kolík. A stále ještě se může na poslance z ČSSD spolehnout při hlasováních o dalších výdajích a dalších českých vojenských kontingentech pro potřeby USA a NATO.

Byli to sociální demokraté a lidovci, kdo jako první začal nabízet vládě Spojených států české území pro nové vojenské základny ve střední Evropě. ODS v tom pokračuje, ať to stojí, co to stojí. Letos nejprve padl mýtus korejských raket s jadernými hlavicemi oblétajících poněkud neprakticky a v rozporu s fyzikálními možnostmi celou zeměkouli přes Evropu až do Washingtonu. Teď se ukázala jako lež takzvaná íránská jaderná hrozba, kterou G. Bush vydával za hlavní důvod přípravy své nové asijské války a budování raketových základen ve střední a východní Evropě. Kdyby to záleželo na jednom z expředsedů ČSSD a na militantech typu Václava Havla, A. Vondry či K. Schwarzenberga, už dnes bychom znovu byli v koalici ochotných a na televizních obrazovkách mohli sledovat, jak americké bomby a rakety prší na Teherán.

Tolik servility a proválečného nadšení, tolik chuti »řešit« problémy světa válkami a budováním cizích vojenských základen, jako prokázaly v posledních pěti letech české vlády, ať už v čele s ČSSD a nyní s ODS, se s výjimkou Velké Británie a Albánie jinde v Evropě jen těžko hledá. Samozřejmě, že se to vše dá navléci do reklamy plné hesel o boji proti světovém terorismu, o humanitárním bombardování, o raketové »obraně«. Podobně se kdysi ministerstva války přejmenovávala na ministerstva obrany.

Tak jako pro exekutivu G. Bushe, také pro některé české politické špičky se ale stala příprava na válku i válka sama hrou a dobrým řemeslem. Prochází jim to tím spíše, že dneska mohou využít moderní techniky zabíjení na dálku a že, když už dojde na vlastní ztráty, veřejnost je uklidňována tím, že přece neumírají běžní občané, ale profesionální vojáci. Dělat mír je pro ty nahoře zřejmě často daleko méně výnosné a dá se z něj vytřískat daleko méně politického kapitálu než z přípravy a propagace správně zdůvodněných »humanitárních a demokratických« okupací a válečných kampaní.

Že je nemocná a pro svět i samotné USA nebezpečná imperiální politika vlády G. Bushe, to už si zase, s odstupem třiceti let od porážky ve Vietnamu, začínají uvědomovat sami občané Spojených států. Jen mají omezené možnosti tuto politiku nějak účinně ovlivnit. Stejně tak to cítí i čeští občané, když vytrvale vzdorují vymývání mozků a odmítají věřit, že míru, vzájemné důvěře a bezpečnosti Evropy prospěje radar americké Národní raketové obrany (či preventivních raketových úderů) v Brdech a válečná angažovanost republiky v Asii. Jsem přesvědčen, že Česká republika má na víc než být sluhou a poštěkávajícím khaki ratlíkem G. Bushe a NATO. Také to je pro mne silný důvod, spolu s odporem proti asociálním prvkům koaliční politiky, proč jsem hlasoval pro vyslovení nedůvěry vládě M. Topolánka. Jsem přesvědčen, že nedemokratický, asociální a militarizující politický styl vládnutí je nutné zásadně změnit. Proti takové politice kategoricky protestuji a postavím se na stranu těch sil, které usilují o změnu.

autor: Miroslav Grebeníček, poslanec KSČMzdroj: HaNo, 12. 12. 2007